Jak jsme se ocitli na cestě aneb dogtrekking očima začátečníka

Jan Šeda

Jsem majitelem psa , který měl v návodu použití napsáno, že se jedná o zvíře pro sportovně založené majitele, vyžadující hodně pohybu a protože návody se mají dodržovat, stal se ze mě okamžikem Montyho zakoupení sportovně založený majitel, snažící se psíkovi dostatek pohybu poskytnout. Za čtyři roky svého života u nás si mě zvykl venčit každý den za jakéhokoliv počasí a nutit mě k činnostem, pro normálního člověka poměrně těžko představitelným, ostatně jak tomu v takových případech často bývá.

Při našich společných kynologických hrátkách jsme nedávno narazili na partičku dogtrekkingových nadšenců, rozplývajících se blahem při rozhovorech o akcích, na kterých se zúčastnili, no a protože zvědavost je mrcha, slovo dalo slovo, vyhlídl jsem si volný termín, sbalil psa a batoh a vyrazil na akci zvanou Jednooký vlka konanou na Vysočině. A rovnou do kategorie LONG, těch 40 km na MIDu přece nic není; nakonec, běžně chodíme na procházky kolem dvaceti kilometrů, takže těch devadesát až sto by přece neměl být žádný problém…

Pravdou je, že problém nastal už při balení, protože předepsaná povinná výbava nabývá nečekaných rozměrů, má-li se vejít do batohu a velice záhy jsem dospěl k závěru pro tentokrát si batoh půjčit a na příští závod, kterého se (možná) zúčastním, si konečně pořídit vlastní, podle doporučovaných parametrů. Naštěstí kolegové pomohli a zbytek informací se dá vydolovat z internetu.

Počáteční ostych a mírné obavy jestli nás někdo nevykáže pryč, když jdeme mimo pořadí, brzy opadly a natěšená atmosféra před startem nás hned pohltila (někdo z kolegů mě předem upozornil, že „tam na tebe nikdo nebude machrovat, protože vědí, že v cíli budou vypadat všichni stejně“. Hluboká pravda!)

Na startu jsme pozorovali cvrkot a čekali s natěšeným pejskem, až na nás vyjde řada a tak jsme si stačili všimnout , že účastníky lze rozdělit do několika kategorií podle vnějšího projevu a vnitřního přesvědčení.

Poměrně výrazní jsou běžci, já osobně jim říkám spíš letci, protože podle dosahovaných časů (běžně 11,5 až 16 hodin) se spíž než že běží rychle zdá, že létají příliš nízko. Zvláštní je, že muži bývají šlachovití a vysportovaní atleti, zatímco u žen se mi na první pohled spíš zdálo, že se jedná o křehká stvoření. (Jak ale naznačují výsledky, kopanec bych od nich rozhodně držet nechtěl.)

Tato skupinka se mimo jiné dá také poznat podle úsporných batohů, ba zdá se, že dokonce i pejsci jsou jaksi menších rozměrů. Na trati pak jsou k rozeznání podle skelného pohledu, upnutého kamsi k dalšímu kontrolnímu bodu a podle zarputilého výrazu. Musí se strašně nudit, protože po uběhnutí tratě musejí ještě počkat, až se došourají poslední závodníci, což nezřídka bývá až za dva dny. Tuhle jsem viděl jednoho, co doběhl svůj LONG v pátek a pro zábavu si v sobotu dal ještě návdavkem MID. Oba vyhrál.

Další skupinka, která je k vidění, jsou účelně vybavení chodci, vyrážející lehkým poklusem, evidentně nesnášející bivakování v lese, takže se prodírají pravidelným tempem kupředu, aby dosáhli cílové mety metodou „start – cíl“ bez zastavení nebo s minimálními přestávkami. Chodí sami nebo ve skupinkácha je možno se s nimi setkat, jak uprostřed noci bloudí po lese a hledají další turistickou značku.

Zbytek by se dal nacpat do společné přihrádky s označením „turisti“ Patří sem partičky kamarádů, samotáři, recesistia náhodně se přihlásivší jedinci, jejichž hlavním potěšením je nechat se fascinovat úchvatnými výhledy do krajiny, krásou rána v lese nebo atmosférou hospůdek, nacházejících se hojně v obcích podél trasy. Většinou jim nezáleží na rychlosti a jediný čas, který jsou schopni si zapamatovat , je limit 50 nebo 52 hodin, který je nutno dodržet.

Myslím, že budu turista. Aspoň nějaký čas.

Vyrazili jsme a cesta Vysočinou plynula příjemně v rozhovorech se spolupochodníky, ať už na trati nebo při přestávkách v příjemném prostředí místních vesnic a městeček. Co bylo pro mě osobně docela překvapující, byl zájem domorodců, co že se to děje, když kolem prochází tolik lidí s batohy a psy. Zdálo se, že té bandě bláznů docela fandí, jen moc nechtěli věřit, že by se dalo jít tolik kilometrů najednou. Nakonec, v tomto směru jsem byl maličko na pochybáchi já...

Občas nás mírně překvapilo, když nás předcházeli někteří kolegové, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsme jejich záda už jednou viděli. To až o notný kus dál jsme se sami přesvědčili, že držet se turistických značek není vždycky úplně jednoduché.

Po dvaceti kilometrech v Polné jsme se cítili svěží jako rybičky a vesele si fotili místní pamětihodnosti. Optimisticky jsme vyrazili dál, dbajíc itineráře a snažíce se neminout kontrolní body. Příroda byla nádherná, počasí přívětivé a svět hýřil barvami a vůněmi léta.

Pravda, postupně jsme měli pocit, že lidiček kolem nás ubývá a s blížícím se večerem taky, že chůze není už tak svěží, jako byla ráno. Tedy – abych to upřesnil, pejskovi se chtělo běhat pořád stejně, to jen páníček začal mít pocit, jako by ho trošku tlačily botky.

Pauza byla nakonec v Měříně, kde jsme se příjemně navečeřeli, ošetřili si puchýře a spokojeně spočinuli, abychom odlehčili přece jen trochu unaveným nohám.

Puchýře vlastně byly jediné, co mě před startem poněkud znervózňovalo. Při počátečním brífingu jsem se pousmál poznámce o tom, že nejsou důvodem k tomu, aby pořadatelé sebrali a odvezli znaveného účastníka do základního tábora autem (trefně nazývaným „sběrač mrtvol“).

To až po čase mi bylo umožněno zjistit, že tato drobná nepříjemnost je až na výjimky naprosto běžným průvodním jevem treků. Zajímavé je, že se dají poměrně úspěšně (tedy do jisté míry) ignorovat a opravdu to jde i s nimi.

Ono, hodně účastníků treků se rekrutuje z řad musherů, kteří se zřejmě takto snaží v přestávce mezi dvěma sněhy zaměstnat své psíky; podezřívám tajně tyto drsné chlapíky z toho, že na svých dvousetkilometrových zimních procházkách sem tam chytnou nějakou tu omrzlinu a vedle těch jsou nejspíš nějaké puchýře směšnou maličkostí.

Druhý den nám zbývalo něco kolem padesáti kilometrů, a tak jsme zvolili taktiku jedné přestávky. Skupinek, které jsme potkávali, ubylo a viděli jsme i některé kolegy, kteří byli nuceni vzdát, většinou kvůli problémům psů. Při pauze v Brtnici, asi 22 km před cílem, panovala stále ještě dobrá nálada a pohoda. Jen boty jsem se bál zout..

Čekala nás cesta podél loukami řeky a poslední úsek. Kamarádi mi kdysi, když jsme se bavili, povídali o tom, že na podobných akcích zažiju střídání širokého spektra nálad; tak, jak ubývají síly. Od euforie a radosti, přes vztek až k naprostému zoufalství v okamžicích, kdy člověk má ten pocit, že už to dál vážně nejde. Slyšel jsem potom jednoho z kolegů spolupochodníků skoro tři kilometry, jak se nahlas pobízí a nadává si, aby si dodal sil k další cestě.

Jak se cíl blížil společně s večerem, bylo i mě pocítit, jak rychle se střídají nálady a pocity a posledních 500 metrů po asfaltu v Malém Beranově jsem si v tomto směru vážně vychutnal.

Oproti tomu pejsek, stejně jako na počátku cesty, projevoval velkou radost a snahu běhat. Musel jsem ho krotit, bestii jednu, cítil jsem každý krok..

Pak přišel kýžený okamžik, kdy jsme uviděli základní tábor a vše se změnilo. Pochopil jsem, že v životě se bolest střídá s radostí. Navíc jsem v tom nebyl sám. Byli jsme bouřlivě přivítáni ostatními spolubojovníky a pocit uspokojení stál vážně za to.

Učinil jsem poznatek, že trekaři se v určitých okamžicích poznají podle velmi charakteristické chůze. Jako by tak nějak velice zlehka a opatrně našlapovali. Někdo řekl, že na konci závodu to v táboře vypadá, jako by to byl tábor zombií – velice trefné přirovnání. Zapadl jsem mezi ně a nikdo by ve mně nováčka nepoznal. Tedy aspoň ne podle chůze.

Naprosto fascinující se mi ale zdálo, že prakticky ihned po dosednutí na židli v cíli a shození batohů, se lidé začínají těšit na další akci. Překvapilo mě, že i já měl podobné pocity. Zdá se, že jsem byl tímto způsobem zábavy a atmosférou akce osloven. Napadlo mě, co jsem kdesi kdysi slyšel : I cesta může být cíl.

Tato cesta stála za to, brzy musíme zkusit další.

No a ten slezlý nehet z malíčku vzal čert, Neměl, potvora, překážet….