Dvě nejhorší česká slova, ale dnes už vím, které z nich je to nejhorší.
Na dogtrekkaře jsem vždy koukal tak trochu skrze prsty. Ne že bych měl něco proti vandrům, ale považovat to za psí sport se mi zdálo přehnané. Loni na Orlíku jsem po osmém pivu Palízovi slíbil, že s ním pojedu Ledovku na běžkách. K tomu naštěstí, ne mou vinou, nedošlo a já nepřišel o kamaráda. Nic méně nepoučen jsem se letos, opět na Orlíku , nechal vyhecovat od růžové Verči k účasti na Jednookém vlkovi. Říkají tomu Long. Že prý těch 95 moji psi nedaj. Cože? Nedávno jsme odťapali i Šediváčka a to je víc. O sobě jsem bohužel nepochyboval. Vybral jsem dvě jedenáctileté haskounky Káču a Kolín, které, jak jsem předpokládal, do toho půjdou s rozvahou. Opravdový problém jsem měl jen s botama. Tři páry vyšláplých musherek už odpočívaly v regále a kromě sandálů mám jen staré kecky. Volím kecky.
Přijezd na závodiště nebyl nikterak odlišný od těch musherských. Snad jedině auta postrádala vleky a nebylo slyšet kovového bušení do kolíků. O psy jeden zakopával skoro všude a ani pod stolem nebylo kam nohy složit. Jakéhosi miláčka dělila od mého krku již jen nastrčená paže. Pouze na pánském WC byl klid, tam jste psa nepotkali. O dámském žádné informace nemám. Jinak jako vždy. Registrace, startovné, fronta na pivo a Venca Němec, jenž jako zkušený musher, byl mým záchytným bodem. Trochu mě zarazilo, že na rozdíl ode mě šel té noci spát, ale zřejmě byl znaven dlouhou cestou.
Slunce nemilosrdně ukončilo noc. Start asi prošvihnu, ale bez snídaně nikam nejdu. Mé zásoby obsahovaly pouze dvě balení fíků a müsli tyčinku. V tom kvaltu jsem zapomněl z 60 l báglu vyházet vše zbytečné a přidat věci potřebné, jako třeba mapu. Údaj o litrech je důležitý, neboť jistě existuje i přepočet na kila. Pravda, moje kempovací výbava je určena spíše pro dopravu saněmi a tak trochu nechápu, jak může Růžová sbalit spacák do půllitru a vše potřebné narvat do ruksáčku na doklady. Pominu ultra maratonce, kteří se nehodlali na cestě nikterak zdržovat a do večera byli zpátky. Já si to chtěl ale užít. Na start devadesát čtyřky (trať byla zkrácena) jsem byl dovlečen Káčou a mladinkou April. Hydrometeorologický ústav sliboval 26°, dal jsem tedy na poslední chvíli před odjezdem příležitost mládí. To bude fofr. A byl.
Nevím, jestli někdo zařval GO, ale holky se do toho vážně opřely. Vyběhl jsem s úsměvem a sebevědomím.
Hlavou mi blesklo, jestli ten spacák, dvě bundy a svetr netáhnu zbytečně. Po pár stech metrech bylo jasné, že start jsme asi přepálili a na zbývajících 93 km budu muset zvolnit. Pokus o přibrždění byl ovšem pouze signál pro April, aby opravdu zabrala. Dobrák Verča se Zelím na flexině pochopila, že jsem v úzkých a pomáhala brzdit. Marně. Do svalů se mi zabodávali rozpálené jehličky a stále hlouběji a hlouběji. „Vem ji za paty!“ hulákala na mě Lenka B., kterou jsme málem na čtvrtém kilometru smetli z cesty. Dělám, že ji neslyším. To budou nějaké hnusné trekkařské praktiky. „Co tím myslela ?“ nedalo mi to a otázal se Verči. „Abys ji vzal za sebe!“ opáčila důrazně. To neudělám, nezkazím si lídra.
Dobrzdili jsme do nějaké vesnice s rybníkem. Nevím kde, nemaje mapu, ale doufaje, že aspoň v půlce. Růžová naštěstí nedržela mapu vzhůru nohama, ba patřila k té malé skupince žen, které to s mapou umí. Bez ní jsem byl ztracen. „Duben, ty musherská mrcho!“ procedila Růžová mezi zuby usedaje na břeh rybníka. Mlčel jsem. Káča ani April nejevily o vodu žádný zájem a chtěly jít dál. „Zavolám Péťu, ať pro Dubna dojede“ rozhodla Růžová. Dali si sraz u SKI hotelu na jedenáctém kilometru. Nikdy jsem psa neodložil a už vůbec ne proto, že táhne. Ale informace, že nejsme ani na jedenáctém, mě přesvědčila.
SKI hotel. Se slzou v oku naložil jsem April do auta a šoural se k baru. Náruč kožených klubovek a vychlazený drink daly mi na chvíli zapomenout na bolest v srdci i nohou. Ovšem údaje na pravé straně nápojového lístku a letmý pohled do mé šrajtofle mě donutily pokusit se vstát a odejít. Nešlo to. Nohama mi někdo protahoval rezavej drát. Snažil jsem se opustit bar aspoň trochu důstojně.
Bolest naštěstí po sto metrech trochu polevila. Kačenka pochopila, že nemá smyslu dřít, když to po ní nikdo nechce a my měli před sebou už jenom 83 km.
Před výstupem k Zubačce (27,5km), jakémusi středu osmičky a psychologickému bodu, kde je možné to zabalit a vrátit se zpět, rozhodli jsme se již pro druhý oběd v hospůdce na konci vesnice. Nebyli jsme sami. Les před hospodou byl plný psů. Chápu. Na dveřích nás vítal nápis – Zákaz kouření, Zákaz vstupu se psy - . Konečně rozumné zařízení a já budu mít od těch štěkajících čoklů chvilku klid. V nabídce mě zaujal velký zeleninový salát s grilovanými kousky kuřecích prsíček. To by šlo. Na dotaz, zda jsou ingredience čerstvé dostalo se mi kladného ujištění. Opravdu. Sterilovaná zelenina jistě neexpirovala, ale nemám již sil bránit svá spotřebitelská práva. Přicházející bouřku jsem prospal opřen o zeď hospody vedle Koudelkových a jejich roztomilých uňafaných samojedů.
Na Zubačce jsme se na poslední chvíli rozhodli to nevzdat. Trochu mě znervózňoval Venca Němec. Měl být kousek před námi a ne a ne ho dohnat. To jsem ale netušil, že prošlápl své kecky, spíchnuté ještě v Gottwaldově a musel opustit trať a dát technickou v nejbližší hospodě. Dle jeho sms následujícího dne bylo jasné, že technické potíže ho neopouští. Kamarád někde v trapu a bez mapy nemám šanci ho najít. Musím se držet Růžové.
S vypětím všech sil dorážíme do Vojanova Měštce na 35. a usedáme do sympatické zahradní restaurace. „Pivo vám nedám, mám plno,“ pravil suše hospodskej. Ten vrchní je nějakej divnej. „Ještě dvě,“ ukecával jsem ho. „Dnes vás tu bylo osmdesát a mám toho dost.“ „No vidíte, my jsme poslední.“ Slitoval se. Nebyli jsme poslední. Dorazil Mařena. „Nedám!“ řekl Krkovička, aniž by čekal na objednávku. Mařena se urazil a táhnul dál.
Před námi je tabule s nabídkou jídel. Verča dostala chuť na hermelín a já na utopence. Nedá se nic dělat. Růžová naviguje, musím za Krkovičkou. Vbelhal jsem se do hospody a nasadil úsměv. „Koukám, že maj všichni sklenice plné,“ povídám mu úlisně. Krkovička se pousmál. Zřejmě jsem byl první, kdo ho dnes pochválil. Nečekal jsem na nic a objednal si. „Hmm,“ zamumlal. Hurá, i v Krkovičkovi je kousek dobra.
Blíží se tma. Růžová vytáhne zcela překvapivě fialové tepláky. Musíme jít. Nejde to. Z rezavého drátu je ostnáč. Mám pocit, že s vypětím všech sil běžím, ale jsem stále na místě. Zaškemrám o dosud odmítané tabletky. Růžová jich má plnou lékárničku. Případné nařčení z dopingu je mi teď ukradené. Klopýtám za Kačenkou a cítím jak bolest pomalu ustupuje. Verča se zatím drží.
Jsme u Dářka a na čelovky, skrze nějaký močál docházíme k hospodě u loděnice na 43. Psi jsou zase všude. Zřejmě ještě zdopován mám chuť jít celou noc. Před hospodou tancuju psům nějakou latinu a doprovázím se vlastním zpěvem.. Bůh ví co mi to dala. Verča má krizi. Zodpovědnost za mushera, jenž se odrovná na první desítce, s baťohem plným nesmyslů, bez mapy a pořádných bot je jistě vysilující. Jdu jí pro čaj. „Dva,“ zarazí mě Mařena, zřejmě znalý situace, „Dva cukry.“ Už jsem ji skoro ukecal k nočnímu pochodu, ale náhle zahřmělo, Bude pršet, pronesl dnes již po druhé Otík Koudelka. Vedle hospody je vydlážděná zastřešená plocha. Slehne se nás tam asi deset, včetně uřvaných samojedů. V báglu jsem našel půl kila froliců a rozdal jim je. Normálně tyhle blbiny nepěstuju, ale nechtěl jsem vypadat divně, že psům pořád něco necpu. Je 23.00. Nařídím budík na 3.50 a uléháme. Uplacení samíci jsou zticha. Dvakrát mě Verča budila, ať se šoupnu, že na ni prší. Z louže tahala i Kačenku, ale ta byla s lázní zřejmě spokojená. Zazvoní budík. Všichni buď spí nebo dělaj, že ho neslyší. Posunuji ho na 4.50. To už ale vstáváme. Je čas jít. Asi jsem chrápal, protože Růžová moc růžově nevypadá. Mařena zmizí, než si stačím sbalit spacák.
Ve Škrdlovicích je před úřadem automat na kávu. Dokonce mám i drobné. Něco takového bych si ještě před chvílí nevymyslel. Růžová si dala čokoládu, já kávu a je mi fajn. Stoupáme zpátky na Zubačku. Kolem cesty vyčuhují z igelitů hlavy probouzejících se trekkařů. Houby ještě nerostou..
Už je asi hloupé bavit se o tom, co koho bolí a kolik má kdo puchýřů a tak Verča nenápadně stočí hovor na gastronomii. O jídle umí vyprávět opravdu báječně. Nechal jsem fantazii zpracovávat chutě světových specialit a našlapával další kilometry. Nakonec mě dostala lečem. To opravdu zbožňuju.
Kačenka se rekvalifikovala na trekkového psa a táhne jen do kopce. Doufám, že ji to nezůstane. Na důchod má ještě čas. Chůze začíná být nevyhnutelnou samozřejmostí. Celý den si pro jistotu nesedám. Ve Svratce poobědváme s Julčou. Konečně hostinský, který z nás má radost. Julča vypadá, že by snědla celý jídelák a když se jí to skoro podaří odchází napřed hledat cukrárnu.
Při sestupu z Drátenické skály mě opouští nohy. Ostnáč jezdí sem a tam a při každém dopadu chodidla na zem mi vytrhává kusy masa. Do kopce problém nemám, ale dolu to prostě nejde. Žadoním o další prášek. Poslední. Ostatní Verča rozdala potřebným, včetně ortézy. Jsem zoufalý a beru si jen půlku. Do cíle už jenom 11 km.
Zdá se mi, že jsem mezi stromy zahlédl okénko táborového bufetu. Náhle Zelí neprozřetelně zaštěká na psa za plotem. Já bych nad tím mávnul rukou, ale Růžová, pro mě nepochopitelně, vydrží Zelí pět minut buzerovat. Otráveně s Kačenkou čekáme až si to vyříkaj. Čas nám ukrajoval drahocenné vteřiny a Měsíc už se chystal na noční šichtu. Konečně. Prý je zvykem do cíle běžet a pak dát taneček. Odmítnul jsem si pět metrů před páskou vyhodit koleno a Růžová nechat si pošlapat již tak bolavé nohy. Ale ta vysněná teplá sprcha by bodla. Příště.
Jestli to někdo dočetl až sem, tak se omlouvám, ale já to taky nešel pět minut.
Chci poděkovat Petrovi za rychlý zásah a připomenout mu, že mě asi opomněl disknout, Míru Ježkovi za péči o odloženou April. A Verče. Ač sice chtěla, nezanechala mě uprostřed lesů.
Dorůstající stromy nedalekého lesa… ruší signál a oddělují… mou samotu.od okolního světa… Bajtům již dochází dech, znaveně bloudíce kolem antény…. externí, …IE 7,0 roz…..padá se na drobné kostičky, PC kolaps hrozí…… interní….. Procesor horečně snaží se ….doplnit jedničky a nuly, Nevím, zda dvě komory …..srdce stroje mého stačí na to svou vůlí. Na displej vyslal SOS, „Not enough memory.“ Kašlu na tebe, prevíte, …….harddisk tě určitě, jako mě nohy, nebolí…… Off
