Piškot z logiky věci vyplývá, že musí být před psem, nejlépe v požadovaném směru jízdy
Bylo to myšleno, že pokud pes vůbec netáhne, neopře se do postroje ani gram, dá se na ten piškot lákat, aby zjistil, že to tahání "nebolí", že si k odměně musí dojet i s tím hnusem co veze za zadkem ... nechat ho utáhnout pneumatiku pár metrů, odměnit...
Nebo pokud už nějak táhne (opře se do postroje), jenom nejde sám dopředu, dát ty piškoty paničce, ta odejde pár set metrů, aby ji pes viděl, ty stoupneš na kolobku (nepomáháš, musí tě tam dotáhnout!!!) a dojedete k ní, pes dostane piškot, práce skončila, vypřaháme, pro dnešek splněno....
Až pochopí tohle, může panička dělat předjezdce na kole, honíte se za ní, ale zas, ukončit to dřív než to psa přestane bavit a začne se flákat, takže na začátek žádnej půldenní výlet, cca kilometr, odměnit, vypřáhnout, postupně podle chuti psa přidávat. Předjezdce používat jenom dokud nepochopí co se po něm chce, pak třeba jen občas jako motivaci, pro zrychlení... a modlit se, aby se mu to běhání zalíbilo natolik, že půjde i sám...
Pes by si měl zafixovat, že v momentě, kdy dostane postroj a je připřažený, je V PRÁCI, na startu a v cíli má "píchačky", mezi tím nic jiného než práce (tah) neexistuje, po "oražení konce směny" dostane "výplatu" (piškot, pochvala...) a má do další šichty volno. (s malamutem téměř utopický stav, ale měl by ses k němu přiblížit co nejvíc, pokud to má mít nějakou "kulturu", prostě nevenčit třeba vedle kola v postroji a tak, jinak si zvyká, že "to jede" i bez jeho přičinění).
Ještě je dobré využít toho, dokud je pes "nadrženej", to znamená přijdu z práce, vytáhnu psa, nechám vyčůrat vykadit (klidně na vodítku), zapřáhnu a jedem. Když zapřaháš po tom co pes hodinu lítal po zahradě jak torpédo nebo jste se právě spolu vrátili z výletu, už stihnul "upustit páru" a v tom postroji se nepředře. Takže zahrada, hraní, dlouhá vycházka... až po práci jako odměna.
