Po celou dobu závodu nás provázely poměrně nízké teploty. V nočních a ranních hodinách kolem -30 - -37 °C během dne a závodu pak okolo -20°C. Psi se s touto zátěží vyrovnávali velice dobře, alespoň co se týká haskounů. V nočních hodinách na bivaku stejně jako ostatní ohařovití psi měli oblečky, které je z části udržovali v teple. Největší starost nám dělaly psí tlapky. Suchý sníh při těchto teplotách doslova vysušoval polštářky a ty začínaly praskat. Běžně užívané masti na tlapky sice postačovaly, ale nebylo to úplně ono. Dalším nepříjemným faktorem byl přejezd jezer. Led zde díky nízkým teplotám praskal a z trhlin se pak na povrch dostávala voda. Pokud do ní pes šlápl, botička okamžitě zmrzla a musela jít dolů. Psům se pak i přes veškerou snahu dělaly mezi prsty zmrazky, které bylo potřeba neustále odstraňovat. Takže se botičkovalo, ale zase to nikdo moc nepřeháněl.
Dýchání u psů v teplotách kolem -35 bylo bezproblémové a nadšení pro běh jim rozhodně nechybělo ani po několika etapách. Dá se říci, že veterináři za celou dobu doporučili jen dvou týmům aby jejich pes už v závodě nepokračoval a nechal ho odpočívat. Během závodu mohl každý závodník v půlce etapy odložit psa na kontrolním stanovišti a dále pokračovat v závodě.
Z mého pohledu bylo dosti nepříjemné zranění psů v oblasti jazyka. Od krčních karabinek a kovových kroužků na obojcích ke kterým psí jazyk během běhu přimrzal docházelo k drobným zraněním a krvácení. Takže když pes doběhl po několika hodinách do cíle byla jeho tvář celá od zmrzlé krve a slin.
Profil tratě: cituji Mikyho "jak někdo řekne že jsme tu jezdili po rovině tak mu jednu vrazím"
Závod Kalevala byl velice dobře organizován, zajištění značení a úprava tratí byla také na vysoké úrovni. Jen v některých částech byla trať dosti vymrzlá a hluboký sníh se po projetí techniky stejně nespojil a tak se psi bořily cca 20 cm do sněhu tak sypkého, že to ztěžovalo jakoukoliv chůzi, natož běh. Na každém bivaku (celkem 3x) bylo zajištěno dostatečné množství sena pro psy, občerstvení ve vytápěném stanu pro závodníky ihned po dojetí a obstarání psů. Ubytování bylo ve vytápěných srubech, takže nešlo o klasický bivak jak je známe ze závodů u nás či jinde. Večer byla pro závodníky připravena na jednom ze srubů bohatá večeře o několika chodech a ve stejném stylu i snídaně. Nechyběla vždy pěkně připravená a vytopená sauna na břehu jezera. Na bivaku tedy nebyl žádný problém přespat pod peřinou bez použití spacáku. Náročnější to bylo pro psy a Karla Habermana, který se rozhodl, že musí se psy spát ve stanu jinak by tam prý přes noc nevydrželi. Takže každé ráno přišel na srub napůl zmrzlý Karl a dvě hodiny seděl s nohama v peci a srkal vařící čaj.
Horší to bylo s vodou, bivak byl vždy v zimě na špatně přístupném místě a voda byla jen v jezerech. Ale vždy měl každý dostatek pro potřebu psů. Napájení při těchto teplotách bylo hodně důležité a nikdo toto nepodceňoval.
Běžkařům i musherům organizátor vždy na bivak dovezl jeden označený pytel s krmením pro psy, oblečky, a běžkařům i náhradní boty či oblečení.
Cestu do Ruska jsem vyzkoušel jak přes Finsko, tak Ruskem přímo do Estonska. Ani na jedněch hranicích nebyl větší problém a to hlavně díky organizátorům, kteří se postarali o hladký průjezd. Stačilo včas nahlásit kdy a přes jaký z doporučených přechodů pojedeme a vše ostatní zařídil člověk z týmu organizátora. Takže stačilo vízum, pozvání, Europasy od psů, platné očkování a v případě transportu více jak deseti psů razrešenie (povolení ruského hospodářského institutu o dovozu psů do Ruska) Toto potvrzení dodal opět organizátor závodu po nahlášení s kolika psy přijedeme.
Jak tedy můžete posoudit, byl to longový etapový závod na 440km, kde jsme zažili hodně příjemných chvil i velké zimy.
