Díky všem pořadatelům za Letošní „Ledovku“. Byli stateční a zážitek z další možné varianty extrému, než je krutý mráz a fujavec, byl opravdu zajímavý.
Trochu k závodu: Škoda, že nemohl být bivak pro moc sněhu na příjezdové cestě ke srubu, ale hlavně totálně extrémní počasí. Ze všech Ledovek, které jsem absolvoval (a to jsem letos jel
UŽ 9.,jak jsem zjistil podle sestavené tabulky na stránkách pořadatele) byla tato, resp. ta páteční etapa, ta nejextrémnější (co jsem kdy na Ledovkách zažil) co do počasí. Po 3 km už měli všechny teamy všechno na kost promočené od hustého mrholení při teplotě mírně nad nulou. V tom jsme jeli dalších 40km. Z rukavic mě kapalo a v botách mě ke konci už čvachtalo. Sníh tak měkký, že psi neměli šanci běžet cvalem a věčně se propadávali. Chlupáči když se sebou zatřepali, tak jako když právě vylezli z rybníku. Sobotní etapa zas úplně jiná. Vše zmrzlo a na desítce to bylo spíš na brusle a na botičky pro všechny psy. Co se týče mě, tak jsem jel v podstatě pořád bez leadra. Po startu každé etapy nás po sto metrech předjely postupně 3-4 teamy.. Když jsem postupně prostřídal 3-4 psi., než jsme se aspoň odtrhli od startu na dohled tak jsme chytili hned ztrátu až 8 min. I když jsme to po půlce etapy začali postupně stahovat, byly to trochu nervy. Nehledě na to, že je často na trati zajímali jednotlivé psi na volno a „uřvat“ je někdy bylo nad lidské hlasivky a také díky jedné malé naděje, která se nedala štěkajícího psa na volno vyprovokovat a statečně rvala celou lajnu na druhou stranu od provokatéra. Sven mě hned připomenul jestli to je normální
, tak jsem mu hned připomněl, že dobrý leader je někdy víc než celý dobrý a vychovaný team. Jednotlivé funkce psů jsou někdy opravdu zásadně stanovené, protože jakmile to někoho po chvilce ve předu nebavilo, tak po přepřáhnutí do druhé lajně se mohl hned přetrhnout…dal jsem ho hned znovu dopředu a zase konec a začal se válet ve sněhu a otáčet se.. Takto jsem v jedné etapě experimentoval tak 10-15x a to nepočítám kolikrát jsem je musel rozmotávat při obyčejném předjíždění někoho nebo nás. Závěrem můžu konstatovat, že současný můj mlaďácký team není rozhodně závodní a dokud nebudu mít normálního leadra, nebo se z nich někdo nestane, tak nemá cenu jezdit na závody s nějakou nadějí závodního ducha. Některé chování a vlastnosti teamu se nedají zjistit a natrénovat při tréninku, ale až při skutečném závodě. Tímto se také pár lidem za ztrátu jejich času při předjíždění, či míjení omlouvám.